Z Horní Lužice: Letní kurs lužickosrbského jazyka v Budyšíně.
Publikováno: 20.9.2012
Letní kurs lužickosrbského jazyka v Budyšíně. Ve dnech 30. července – 17. srpna 2012 se v Budyšíně konal již XVIII. lěćny ferialny kurs za serbsku rěč a kulturu (letní kurs lužické srbštiny) organizovaný Srbským institutem. Po jednom ročníku v Chotěbuzi se kurs opět vrátil do Budyšína, organizaci převzal od France Šěna Fabian Kaulfürst. Spolupráci se starším kolegou si velmi pochvaloval. „Pan Šěn velmi pomáhal, myslel na vše a včas všechno připomněl, to aby se na nic nezapomnělo.“ Franc Šěn naopak na konci spokojeně konstatoval: „Mám dobrý pocit z toho, že to beze mě běží.“ Během tří týdnů se horno- a dolnolužické srbštině učilo a s lužickosrbskou kulturou seznamovalo 36 účastníků ze 14 zemí z celého světa, devět z nich přijelo z České republiky.
Nejmladší účastník byl čtrnáctiletý Adrian Göthe, který sice pochází ze srbské rodiny, ale žije mimo Lužici, proto potřeboval zlepšit svoji znalost jazyka, aby od září mohl nastoupit na srbské gymnázium v Budyšíně. Nejstarším byl Charles (Korla) Wukasch z Texasu, potomek srbských emigrantů, který se v 72 letech vypravil do Lužice, země svých předků. Oba se sešli ve skupině učitele Lechosława Jocze, který na kursu učí už potřetí. Dříve učil začátečníky, tentokrát převzal skupinu mírně pokročilých, ale velmi rozdílných studentů, nejen co se věku týká, ale také s rozdílným vzděláním a zájmy. „Bylo to komplikované, ale pro mě něco nového, zajímavého,“ zhodnotil tři týdny výuky Jocz. Kromě výuky jazyka organizátoři pro účastníky připravili i další program. Ráno již tradičně probíhaly přednáškové cykly, například o srbské frazeologii (S. Wölkowa), pohlednicích a médiích (M. Měrćinowa) a příslovích a pověstech (S. Hozyna). V poledne se konaly další přednášky, kterých se kromě kursistů účastnili také posluchači z řad veřejnosti. Největší ohlas vzbudila přednáška T. Malinkowé o Janu Kilianovi a srbské emigraci do Texasu, dále také přednášky F. Kaulfürsta o nově nalezených dolnosrbských rukopisech, P. Šurmana o 100. výročí Domowiny, M. Malinka o F. W. Nietzschem a jeho slovanském původu nebo L. Ely o evropské chartě menšinových jazyků. A protože „nejen řeč, ale také srbská kultura je důležitá,“ jak na závěr zdůraznil Kaulfürst, připraven byl také bohatý doprovodný program – exkurze, divadlo, zpívání, tanec a další. Přesto účastníci na vlastní kůži cítili, že srbská situace v Lužici není růžová.
Na rozdíl od minulého kursu v Chotěbuzi nyní přišli do bližšího kontaktu s místními, nicméně ústup srbštiny je silně patrný i v Horní Lužici. Kaulfürst připravil pro účastníky na úvod hru ve městě, během které se setkali se Srby v různých srbských institucích, ale také v běžných obchodech, bohužel se však jedná o výjimečné případy. „Škoda, že je tak málo srbsky mluvících, ve městě skoro nikdo, a když jsem je srbsky oslovila, byli v šoku. Mladí se stydí mluvit srbsky,“ posteskla si Jitka Rybolová, studentka bohemistiky v Ústí nad Labem. Kurs kromě lingvistů přilákal také zájemce o srbský folklór. „Nemůžu studovat kulturu bez znalosti jazyka, není vhodné mluvit se Srby německy, zvlášť když jsme také Slované, kromě toho se mi srbština líbí,“ vysvětluje svoji účast na kurzu Tereza Dvořáčková, studentka etnologie v Praze, která se srbské Lužici dlouhodobě věnuje.
Miroslav Válka ocenil exkurzi do Rowného a do Dolní Lužice, do míst, která budou v blízkých letech odbagrována. Zpívání a tancování/realizaci lidových písní a tanců příznivě hodnotili také milovnice folklóru Svatava Klubusová z Dolních Bojanovic, Ryo Umeda z Tokya, pro kterého je zábava s tancem něčím zcela novým, nebo Sara Haydenová z Pensylvánie, která v Evropě studuje lingvistiku a zajímá se o slavistiku a minoritní jazyky. Z čistě praktických důvodů se kursu dolnosrbštiny zúčastnila Birgit Ginkelová, členka komise pro srbské záležitosti v braniborském zemském sněmu. „Na začátku jsem si říkala, že jsem blázen, že jsem přijela, protože ostatní už mluví a já ne, ale postupně se to zlepšilo,“ vyjádřila na konec svou spokojenost. Dolnolužické srbštině se na kursu věnovali mimo jiné Lukáš Novosad a Štefan Pilát. Přestože situace v Dolní Lužici je ještě výrazně horší než v Horní Lužici, oba pozitivně hodnotili práci chotěbuzského Serbského institutu. Pilát vyjádřil přání, aby se místo konání kursu střídalo, protože předloni konání v Chotěbuzi nalákalo téměř polovinu účastníků k tomu, aby se přihlásili na dolnosrbštinu. Bohužel finanční možnosti Serbského institutu jsou takové, že konání dalšího kursu opět není jisté. Fabian Kaulfürst a Franc Šěn ovšem nepochybují, že se za dva roky letní školu podaří opět zorganizovat.
Eliška Papcunová