Jazyk
[POZN. red.: Stránka převzata ze starých www stránek a obsahově nemusí přesně odpovídat. Vytvoření aktuální verze stránky je vřele vítáno na david.navara zv. seznam.cz.]
Z hlediska jazykové situace je třeba rozdělit Lužici na čtyři části od nejhorší situace po nejlepší. Nejprve je však nutno říci, že Lužičtí Srbové tvoří zpravidla obyvatelstvo vesnic, větší skupiny žijí pouze v Budyšíně a Chotěbuzi, i když např. v Budyšíně tvoří zhruba 5 % obyvatel.
Žlutě je vyznačena oblast, která byla kolonizována ve 13. století a od té doby zůstala německou, jinak zde vyznačené hranice Lužice jsou v podstatě jazykovými hranicemi ze 17. století. Konstantin Porfyrogenetes jmenuje severní Srby Bílými (označení světové strany, viz Bílá Rus), východně od nich začínali Bílí Chorvaté, jejichž území zasahovalo do východních Čech.
Ve střední Lužici, severně od Wojerec/Worjejc (Hoyerswerda) zelené a ještě severněji bílé území až k Chotěbuzi, jsou izolované ostrůvky, kde lužickosrbsky umí starší jedinci a rozumí menší skupiny převážně starších lidí. Výjimkou je hlavně oblast obce Slepe/Slepo, která si zachovává své zvláštnosti, ačkoliv jazykové znalosti zde u mladší generace rovněž upadají. Jde o přechodnou oblast, která se přimyká k oběma střediskům, saská část k horní a braniborská k dolní lužické srbštině, přičemž oblast kolem Slepého leží na saském pomezí. Většina území zde byla poškozena povrchovou těžbou uhlí, lépe řečeno Lužičtí Srbové z vesnic byli od poloviny 19. století vysidlováni kvůli těžbě uhlí a industrializaci. Města byla historicky německá, Lužičtí Srbové se zde do roku 1856 nesměli usazovat a ve středověku museli měšťané dokonce dokazovat původ z čisté německé krve. Po druhé světové válce bylo území podstatně rozředěno německými přisídlenci, kteří zde byli usazováni úřady. V šedesátých letech 20. století začala další vlna masivní industrializace a s ní přišla další vlna nových obyvatel. Nejvíce vesnic bylo zničeno v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, Srbové z rozsáhlých oblastí byli vysídleni na německá sídliště. „Vláda NDR, když otvírala povrchové doly v Dolní Lužici, srbštinu vlastně odbagrovala," napsal Ludvík Vaculík.
Oblast zhruba mezi městy Chotěbuz (Chośebuz, Cottbus), Lubnjow (Lübbenau), Luboraz (Lieberose) a polským cípem Nisy nad Baršćí (Forst), fialové území, zhruba 10 000 obyvatel, je situace podobná, jen v jádrové oblasti na sever od Chotěbuzi se v určitých vesnicích můžete dát na ulici do řeči s nějakým Lužickým Srbem. Nejvíce Lužických Srbů je v obci Hochoza. Velká část území je však rovněž poškozena těžbou. Nyní bořená obec Rogow (Horno) tvořila v severovýchodní Dolní Lužici jazykový most k Polákům. Dolní Lužice je celá součástí spolkové země Braniborsko. Vzhledem k výše pojmenovaným jevům není divu, že počet osob hlásících se k lužickosrbské národnosti klesl celkově ze zhruba 200 tisíc po druhé světové válce na dnešních asi 50 tisíc. Německé statistiky neuvádějí národnost a tento pojem se sjednocuje se státní příslušností.
V Horní Lužici (oblast zhruba mezi městy Biskopicy (Bischofswerda), Wjelećin (Wilthen), Lubij (Löbau), Běła woda (Weisswasser), Grodk (Spremberg), Zły Komorow (Senftenberg) a Kamenec (Kamjenc, Kamenz) vyznačená zeleně, zhruba 40 tisíc obyvatel, je situace o něco lepší, hlavně ve střediskové oblasti blíže Budyšínu. I zde však došlo ke značnému zmenšení jazykového území, ještě v padesátých letech minulého století byl určitý jazykový most v oblasti Wjelećina (Wilthen) a Załomi (Sohland) u české hranice. Situace v obcích je různá, obecně však platí, že mezi mladými znalost upadá. Z této oblasti je nutno vyjmout oblast tzv. katolické Horní Lužice s většinou katolíků (zhruba 10 tisíc obyvatel), vyznačenou sytě zeleně, ohraničenou zhruba městy Budyšín, Kamenec a Wojerecy, kde se k Lužickým Srbů veřejně hlásí většina obyvatel a také užívá lužickou srbštinu běžně na veřejnosti. Nejsrbštější obcí vůbec jsou Chrósćicy, kde byl v roce 2003 zrušen druhý stupeň ZŠ. Dělítko zde není jen otázkou národního vědomí nýbrž i konfese.
V jižní "české" Lužici, modré území se dvěma variantami hranice, která je již zhruba po jedenáct století součástí českého státu, se Srbové počeštili a poté byli do 15. století částečně poněmčeni. Srbové částečně dosidlovali šluknovský výběžek a tvoří neoficiální menšinu ve Varnsdorfu (Warnoćicy), Rumburku a Jiříkově.
Ve východní "polské" Lužici, červené území mezi řekami Lužickou Nisou a Bobrou, která se stala po roce 1945 součástí Polska, Srbové nežijí. V současnosti však probíhá renesance zájmu o lužickosrbskou kulturu mezi místními Poláky, jehož střediskem je Žarow. Ještě v době obsazení území zřejmě Lužičtí Srbové žili v oblasti Mužakowa (Bad Muskau) a v tomto divokém období byli odsunuti spolu se svými německými sousedy.
Na západ od Lužice žijí Srbové hlavně v Drážďanech, Lipsku a Berlíně, rozptýleně po celém západním Německu, v Čechách na Sokolovsku. Mimo Evropu jsou lužickosrbské kolonie v Serbině v Texasu v USA, kde založili univerzitu, ve státě Victoria v Austrálii a v jižní Africe.