Lužický seminář
Historie semináře
Roku 1635 daruje Ferdinand III. hornolužické markrabství saskému kurfiřtu a jak praví pamětní texty, „ustupoval ponenáhlu slovanský jazyk německému a víra katolická protestantské." [1] V katolický seminář na území dnešního Saska tedy lužickosrbští katoličtí duchovní doufat nemohli. Útočiště však nachází poměrně nedaleko - v samotné Praze, kde roku 1704 kupují bratři Šimonové za své zděděné finance dům na Malé Straně. Dům však nedostačuje původnímu záměru svou velikostí: proto o dvanáct let později dokupují ještě sousední staveniště a 15. června 1726 pokládají základní kámen nynějšího domu. Už roku 1728 má nadační seminář devatenáct studentů. Později bydlí v semináři i německy mluvící studenti, ti však studují na německých školách. „Poslední chovanci byli v Lužickém semináři do prázdnin roku 1922. Bylo jich celkem 21 - 8 Lužických Srbů a 13 Němců [...] za války a po ní utrpělo nadační jmění značné ztráty [...] původní nadace trvala nadále, ale prodejem domu (Zemskému správnímu výboru po sporu 1924, seminář byl totiž zrušen míšeňským biskupstvím, aby byl učiněn konec panslavickým rejdům) již k obsazení semináře novými chovanci nedošlo a dům zůstal neobydlen. Bydlel v něm pouze služebný personál: domovník, kuchařka, kuchyňská, služka a jedna nájemnice v přízemku v malé komoře bez okna." [2]
Lužický seminář v Praze v ulici U Lužického semináře
Československá vláda však dala slib udělovat lužickosrbským studentům každoročně několik stipendií na Karlově univerzitě a dodržovala ho až do roku 1938. Po druhé světové válce fungovala budova semináře 10 let opět jako lužická kolej. Socialistická vláda ji sice pak zestátnila, ale dovolila v ní pořádat různé kulturní akce s lužickosrbskou tematikou. Až do povodní roku 2002 v budově fungovala i plnohodnotná lužickosrbská knihovna. V posledních letech se daří knihovnu postupně obnovovat.
Úkol semináře
Správcem semináře byl (alespoň v začátku) volen Lužický Srb, duchovní. Ten se věnoval výuce studentů a vyučoval je i nadále mateřskému jazyku. Tak se mohli studenti po zakončení studia vrátit do svého kraje, aby se stali katolickými duchovními. Později studenti dochází na Malostranské gymnázium a bohoslovci navštěvovali přednášky i na Pražské univerzitě.
Slavná jména
V katolickém semináři studovali později slavné lužickosrbské osobnosti a mnoho významných osobností českého kulturního života byla se seminářem spojeno. V Lužickém semináři bydlel i lužickosrbský buditel Michał Hórnik nebo básník Jakub Bart-Ćišinski. Jedním z nejslavnějších českých spolupracovníků lužického semináře byl Jan Evangelista Purkyně. Tento vynikající český fyziolog vychoval pro Lužické Srby v ekumenickém duchu jejich velkého evangelického buditele Jana Arnošta Smolera. Se seminářem dále spolupracoval samozřejmě Josef Dobrovský, Václav Hanka nebo Karel Jaromír Erben.
Hórnikova knihovna
Při semináři byla založena knihovna pod jménem Hórnikova. Zajímavostí je, že po okupaci byla knihovna nalezena v Budyšíně a byla se souhlasem sovětské okupační správy převezena roku 1947 zpět do Prahy, bohužel značná část exemplářů vzala za své a knihovna byla obnovena s "bolestí v srdci". Morávek pak ve své krátké stati z roku 1948 píše: „Dům jest jednotraktový a má dvě patra [...] v prvním patře uprostřed nad vchodem byl přijímací pokoj, vlevo od něho pokoj představeného semináře, vpravo knihovna, která obsahovala mimo cenné rukopisy Bolzana, většinou díla církevní. Knihovnu převzalo zčásti ministerstvo školství a národní osvěty, lužický díl Společnost přátel Lužice v Praze." [3] Po velké povodni v roce 2002 se ocitl také Lužický dům, jenž se nachází v bezprostřední blízkosti Čertovky, pod vodou a knihovna byla až do nedávné doby rozptýlena na několika místech Prahy.
Seminář jako architektonická zajímavost
Dům Lužického semináře je rohový honosný barokní dům až palácového typu. V převážné části odborné literatury je stavba připisována Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi. Na nároží je umístěna pískovcová socha Sv. Petra, který drží v pravé ruce dva klíče a v levé knihu a berlu. Svatému Petru je zasvěcena i kaple v prvním patře domu, tedy symbolicky stejnému světci, jako kapitula v Budyšíně. V roce 1987 se soše samovolně ulomila hlava a roztříštila se o dlažbu a tak je současná socha pouhou kopií sochy původní, jejímž autorem byl pravděpodobně lužickosrbský rodák Matěj Václav Jakula (Jäckel), který se později natrvalo usadil v Praze.
Socha Sv. Petra na nároží Lužického semináře
Na zdi budovy jsou také dvě zajímavé desky. Na rohu Míšeňské ulice je umístěna plechová šipka, na níž je azbukou napsáno СМИХОВ (SMICHOV), je to upomínka na květnové události roku 1945. Na fasádu měla být původně umístěna také pamětní deska, která by prozrazovala, kdy byl seminář založen a jaký byl jeho osud [4]; současná tabulka prozrazuje jen fakt, že právě zde byl roku 1846 založen spolek lužickosrbských studentů Serbowka.
Směrovka připomínající druhou světovou válku
Serbowka
Serbowka byla prvním lužickosrbským studentským spolkem v Praze. První schůzka se konala 21. října 1846. Ačkoliv navštěvovali studenti v této době německé Malostranské gymnázium, měli úzké styky s českým prostředím. Se studenty se stýkal Josef Dobrovský, docházel pravidelně do semináře a později pořádal pro studenty slovanská cvičení. Schůzky probíhaly jednou až dvakrát týdně, probírala se mluvnice, četly se vlastní práce. O schůzkách se vedl deník a z literárních počinů studentů vznikla dokonce publikace. Po smrti Dobrovského převzal vedení studentů Václav Hanka, po něm Karek Jaromír Erben. V době první světové války byla činnost ochablá, ale neutuchala. Hlubokou ranou bylo samozřejmě zrušení semináře: „Serbowka a s ní celý lužickosrbský národ ztratil základnu pro výchovu své mládeže v duchu slovanském. Praha přestala být střediskem lužickosrbského katolického studentstva. Násilím přervány staleté styky Lužických Srbů s Čechy, zhoubné dílo německého biskupa pro Lužici dokonáno." [5]
Pamětní deska připomínající studentský spolek Serbowka
Citovaná literatura:
[1] Morávek, A.: Lužický dům v Praze. Praha: Společnost přátel Lužice, 1948, s. 3
[2] Morávek, A.: Lužický dům v Praze. Praha: Společnost přátel Lužice, 1948, s. 5
[3] Morávek, A.: Lužický dům v Praze. Praha: Společnost přátel Lužice, 1948, s. 7-8
[4] Zmeškal, Vl.: Lužický dům v Praze. Praha: Společnost přátel Lužice, 1948, s. 23
[5] Zmeškal, Vl.: Lužický dům v Praze. Praha: Společnost přátel Lužice, 1948, s. 30-31
Další literatura:
Hrubeš, J., Hrubešová, E.: Pražské domy vyprávějí I. Praha: Orion, 1998
[POZN. red.: Následující převzato ze starých www stránek a obsahově nemusí přesně odpovídat. Vytvoření aktuální verze stránky je vřele vítáno na david.navara zv. seznam.cz.]
Serbski seminar
Stawizny: Dźěl Łužicy běše wot 11. lětstotka wobstatk čěskeho stata. Za čas knježerstwa Luxemburgow běše cyła Łužica wobstatk dźědźičneho kraja Čěskeje króny. Hdyž wotstupichu w lěće 1635 Habsburgojo Łužicu Saksam, kotřiž běchu tu hižo předtym reformaciju zawjedli, wuměnichu sej woni wuwzaće: klóšter Marijina Hwězda so njerozpušći a w jeho wobsydstwje wostachu někotre dźesatki serbskich wsow, hdźež so tež katolska nabožina zachowa. Z tym wostachu katolscy Serbja pod zarjadnistwom praskeho arcybiskopstwa.
Njedźiwajo na wšelke změny, kotrež je Łužica do toho časa dožiwiła, namakamy kedźbyhódne slědy Serbow w čěskich stawiznach. Mjez nimi staj na přikład rězbar Maćij Wjacław Jakula, kotrehož postawy móžemy na Praskim Karlowym mosće wobdźiwać, abo „krónowany basnik" kejžora Rudolfa II. Jan Bok. W lěće 1694 załožištaj bratraj Šimonaj, serbskaj duchownaj, w Praze załožbu, kotraž wupisowaše kóžde lěto stipendije za serbskich studentow, a natwari w lěće 1728 za nich internat (poprawom wěste wukubłanske a kulturne srjedźišćo z knihownju), kotryž je hač do dźensnišeho jako Serbski seminar na Malé straně - Małej stronje znaty.
Přez tutón seminar je wulki dźěl serbskeje inteligency přešoł. Podźěl na jich wukubłanju w serbšćinje mějachu wulke wosobiny slawistiki kaž Josef Dobrovský, Václav Hanka, Karel Jaromír Erben a Słowak Martin Hattala. Po wobnowjenju Mišnjanskeho biskopstwa w lěće 1922 bu seminar z wopodstatnjenjom biskopa Schreibera, to maja so „panslawistiske plećizny zakónčić", rozpušćeny. Čěskosłowakske knježerstwo so so tehdy zawjaza, zo budźe (k wurunanju za załožbu) kóžde lěto někotre serbske stipendije poskićeć.
Po druhej swětowej wójnje dari stat seminar Towarstwu přećelow Serbow (Společnost přátel Lužice), w lětach 1945-1955 móžeše wón znowa jako serbski internat słužić. Krótko po tym bu zestatnjeny, ale zarjadnistwa dachu w historiskim twarjenju unikatnu Hórnikowu knihownju dale skutkować. W rumnosćach knihownje wotměwachu so tež prawidłownje přednoški a wšelke kulturne zarjadowanja.
Prócowanja wo restituciju, wo nawróćenje Serbskeho seminara do swójstwa Towarstwa přećelow Serbow, kotrež Towarstwo po změnje režima w lěće 1989 započa, běchu bjez wuspěcha.
W lěće 2002 bu Serbski seminar a z nim Hórnikowa knihownja wot katastrofalneho powodźenja potrjecheny. Dźěl wobškodźenych knihow poradźi so w zamróžernjach wuchować, někotre pak buchu dospołnje zničene. Dla twarskeho porjedźenja wot powodźenja wobškodźeneho Serbskeho seminara bu knihownja přechodnje w Katolskej teologiskej fakulće Karloweje uniwersity zaměstnjena. Jednanja z wobsedźerjom twarjenja, Ministerstwom za kultus, młodźinu a sport, wo nawróćenje Towarstwa a knihownje do twarjenja Serbskeho seminara běchu wšak wjele lět bjez wuspěcha. Na jednanjach wobdźěli so nimo Towarstwa tež Domowina, kotraž zwurazni zajim za wužiwanje dźěla twarjenja jako serbske kulturne a informaciske srjedźišćo. Na spočatku lěta 2005 buchu knihi, w kistach składowane, do pincy zakładneje šule w Praze 10 přeměstnjene.
Hakle lěto 2008 přinjese pozitiwny wuslědk: dźakowano zajimej senatneho wuběrka za wobydlerstwo a podpěrje ministra za kultus, Ondřeja Liški, zahaji so dalše koło jednanjow.
Skónčnje dóńdźe dnja 1. 3. 2009 k podpisanju zrěčenja mjez Towarstwom přećelow Serbow a Ministerstwom za kultus wo t. mj. požčonce třoch rumnosćow na dobu 8 lět. Towarstwo přećelow Serbow spřistupni rumy Serbskeho seminara zjawnosći a přewjedźe w nim wšelke zarjadowanja a wustajeńcy. Zajimcy móžeja sej tež wšelke dopomnjenki a knihi kupić a so wo Łužicy, wo Serbach a wo našim towarstwje informować.
přełožk: Alfred Měškank