Přeskočit k navigaci - Přeskočit k obsahu - Přeskočit dolu



Společnost přátel Lužice





Hórnikova knihovna

Hórnikova lužickosrbská knihovna / Hórnikowa serbska knihownja

kontakt na knihovnu:

knihovna@luzice.cz

Hórnikowa serbska knihownja

 

Největší sbírka sorabik - tedy lužickosrbské a související literatury - mimo samotnou Lužici. To je nejčastější charakteristika Hórnikovy lužickosrbské knihovny. Tato knihovna je neodmyslitelně spjata s existencí Lužického semináře v Praze. V dějinách česko-lužických styků zaujímá právě Lužický seminář zvláštní a vynikající místo. V tomto semináři si také lužickosrbští studenti založili v roce 1846 samostatný spolek zvaný „Serbowka", towaŕstwo Serbow Serbskeho seminara w Prazy. Bez jeho existence a zejména práce jeho členů by dnes Hórnikova lužickosrbská knihovna neexistovala.

Již od samého vzniku Lužického semináře byla zvláštní péče věnována ústavní knihovně, která byla přístupna všem chovancům. Knihovna se těšila i veřejné přízni a byla často rozmnožována dary jednotlivců, ano i celými odkazy. Vzácného obohacení knihovně se dostalo např. odkazem velké a cenné knihovny známého univerzitního profesora Dr. Bolzana. Jednalo se o knihovnu seminární, která obsahovala široké spektrum knih bez jazykového rozlišení. Právě na její budoucí specifičnosti a jedinečnosti měla velký podíl „Serbowka". Její předseda (starši) a spoluzakladatel Jaku Buk pořídil v roce 1847/48 pořídil seznam všech lužických knih s popisem, který nalézáme v „Dźeniku" rukopisných „Serbowek".

Studenti od založení spolku shromažďovali své práce do „Serbowky", to jest „knihy společné práce Srbů Lužického semináře v Praze", jak zní titul těchto vzácných památek. Tato kniha se dělí na „Dźenik", do něhož byly zapisovány všechny události a zvláště protokoly schůzí a hodin, a na „Kwětki", které obsahovaly původní nebo přeložené literární práce studentské. Čteme tu první práce všech později významných spisovatelů lužických, Michala Hórnika, H. Dučmana, J. Ćišinského, Mik. Andrického a j. I tyto knihy byly až do roku 1890 společně v jedné seminární knihovně a tvořily později s jinými lužickými knihami zvláštní lužický oddíl. Takto specifikovaný knižní fond však již svým zaměřením i rozsahem překračoval význam seminární knihovny, přestože pro lužickosrbské studenty nebylo snadné zavést do knihovny lusatik pořádek. Z „Dźeniku" je možno vyčíst, že např. v roce 1885/86 byla knihovna dána do pořádku lužickosrbskými studenty a že tehdy lužický a související oddíl měl na 600 knih. Velice zajímavá pak je informace, že po tomto uspořádání poslal farář Imiš pro tuto knihovnu evangelické lužickosrbské spisy, vydané od Lužického evangelického knihovního spolku. Do té doby seminární knihovna tyto spisy neměla, neboť byla ve správě katolické. Význam Lužického semináře i jeho knihovny však již tehdy dosáhl takového věhlasu a důležitosti, že její doplnění o evangelické spisy bylo nejen v národním zájmu, ale i potvrzením jejího postavení. Na tom se podílela práce studentů i zájem mnoha dalších jednotlivců z akademické obce i kulturní veřejnosti. Tato činnost byla podstatná pro další vývoj, o tom svědčí dějiny semináře i „Serbowky". Proto se studenti rozhodli původní již nevyhovující stanovy spolku změnit, a tak v roce 1890 poprvé zvolili samostatného knihovníka ze svých řad. Osamostatnili později knihovnu natolik, že měli pro ni zvláštní oddělené umístění, katalogizaci a vše, co bylo třeba. Tehdy dal knihovnu do pořádku Michał Šewčik s několika spolupracovníky; měla na 800 svazků. To však nebyl konečný stav, neboť bývalí studenti a také přátelé zasílali do knihovny své spisy.

V roce 1922 došlo ke zlomu, neboť byl Lužický seminář zrušen. Tato situace byla osudná i pro knihovnu, jejíž statut byl nejasný a stav špatný. Když bylo definitivně potvrzeno, že seminář bude zrušen, bylo mnohé je připraveno v bednách k odvezení. Počítalo se i s likvidací knihovny. V té době vstoupil do historie knihovny Česko-lužický spolek „Adolf Černý" v Praze, který se snažil pomoci s řešením kritické situace při prodeji semináře. Jeho členové a činovníci byli v úzkém kontaktu s tehdejšími i bývalými lužickosrbskými studeny a znali stav lužickosrbské knihovny. Proto se Česko-lužický spolek „Adolf Černý" rozhodl, že knihovnu převezme pod svoji ochranu. Vedle tohoto spolku chápal dobře význam knihovny také třeba Jan Skala, v Praze právě žijící žurnalista. Byl v celé otázce Lužického semináře velmi nápomocen.

Nejednalo se v té době ovšem jen o srbské knihy katalogizované knihovníkem „Serbowky". Šlo o celou bývalou seminární knihovnu a studenti i členové Česko-lužického spolku „Adolf Černý" chápali velký národní význam lužickosrbských knih i kulturní hodnotu literatury německé, latinské aj. V té době šlo o záchranu velikého kulturního dědictví a je třeba si uvědomit, že některé knihy byly v Praze a českých zemích unikáty, rukopisy pak byly unikáty často bez jediné kopie. Ale protože nebylo prakticky možné a ani účelné ponechat vše v jedné knihovně, bylo po dohodě s „Łužiskou Serbowkou", která se zatím ustavila k hájení zájmů bývalého Lužického semináře, rozhodnuto poslat české, slovanské a německé knihy všeobecného obsahu do Budyšína lužickosrbské Matici pro její knihovnu. Tak byla více než polovina převzatých knih odeslána po provedeném třídění do Budyšína. Zbylé knihy, vesměs se jednalo o lužickosrbské nebo o Lužici jednající, pak byly ponechány v pražské knihovně. Ihned bylo počato s jejich tříděním podle jednotlivých odvětví. Byl také sestaven lístkový seznam. Brzy byl jednomyslně přijat návrh, aby knihovna nesla název Hórnikova lužickosrbská knihovna v Praze. Hórnikova proto, že Michał Hórnik byl jedním z největších synů lužickosrbského národa, navíc odchovanec Lužického semináře v Praze, byl nadšený lužický pracovník a také přítel Čechů. Již za svých studentských let byl Michał Hórnik ctěn všemi studenty a brzy si mezi nimi získal významné postavení. Žil v Praze v semináři v letech 1847-56 a letech 1852-56 byl předsedou „Serbowky".

Knihovna se netěšila jen pozornosti studentů a lužickosrbských vzdělanců žijících v Praze. Z mnoha pramenů je zřejmé, že do knihovny dával své spisy také význačný český učenec Josef Dobrovský a řada dalších (Fr. Doucha, K. J. Erben, V. Hanka). Později hojně knih přišlo do knihovny darem od bývalých chovanců Lužického semináře i také od prof. dr. Arnošta Muky, Adolfa Černého, prof. dr. Jos. Páty, nejnověji faráře Bog. Šwjely, prof. dr. W. Taszynského, pí. Lud. Procházkové a j. Většina knih nových si mnohé starší byly zakoupeny z prostředků Československo-lužického spolku „Adolf Černý" v Praze.

V roce 1931, kdy se o knihovnu staral Vladimír Zmeškal, měl katalog celkem 1003 čísel, celá knihovna pak na 1845 (s duplikáty 2470) svazků. Proto bylo již tehdy nutno knihovnu řadit k největším lužickosrbským knihovnám. Sama o sobě je knihovna nejstarší a nejúplnější lužickou knihovnou v Praze. Nejstarší knihou v Hórnikově lužické knihovně v Praze je Ticinova mluvnice z roku 1679 a Frenclova mluvnice z roku 1693 vedle dvou náboženských knih Swětlikových.

Pozdější vývoj přinesl ještě mnoho peripetií. Za nacistické okupace byly knihy odvezeny do Německa, ale po skončení války se vrátily opět do Prahy. Česko-lužický spolek „Adolf Černý" pak již jakožto Společnost přátel Lužice rozvinul svou činnost a ani knihovna nebyla opomenuta. Po nástupu komunistů k moci však došlo k mnoha společenským změnám, mezi nimi i k likvidaci spolků. To se nevyhnulo ani Společnosti přátel Lužice. Její členové byli ovšem odhodláni pokračovat ve své činnosti a přenesli ji tedy i s péčí o svou knihovnu pod křídla Společnosti Národního muzea v Praze. Zde pracovali až do roku 1989 a v prvních letech poté.

Po obnovení existence Společnosti přátel Lužice bylo jedním z nejdůležitějších úkolů opětovné převzetí Hórnikovy lužickosrbské knihovny do péče a její provozování. Záhy však došlo k situaci, která opět zvrátila chod této kulturní instituce. Při velké povodni v Praze v roce 2002 bylo zaplaveno i přízemí Lužického semináře a v něm i část knihovního fondu. Členové Společnosti přátel Lužice i další příznivci pak museli celou knihovnu vyklidit. Vodou poškozené svazky byly urychleně dopravovány do mrazíren, suché exempláře byly dočasně deponovány v archivu Katolické theologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Nejcennější části byly umístěny do trezoru Národní knihovny. Nastalo pak období hledání způsobů záchrany, zjišťování rozsahu škod, hledání finančních prostředků na znovuvybudování Hórnikovy lužickosrbské knihovny.

Úsilím Společnosti přátel Lužice a za vydatné pomoci Národní knihovny v Praze, Magistrátu hlavního města Prahy, Česko-německého fondu budoucnosti a mnoha dalších jednotlivců i institucí byly téměř všechny knihy vysušeny, desinfikovány a bylo započato s jejich katalogizací. Knihovna má svého nového knihovníka. Opět se rozrůstá o nové dary a odkazy. Bohužel po mnoho let se nepodařilo navrátit Hórnikovu knihovnu do Lužického semináře. Knihovna po dočasném umístění na Katolické teologické fakultě UK byla v bednách uložena do sklepa základní školy v Praze 10. Vzácná Hórnikova knihovna, největší sbírka sorabik mimo samotnou Lužici, zůstala tak po několik let ve zcela neprovozuschopném stavu.

K 1.3.2009 byla mezi Společností přátel Lužice a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR podepsána smlouva o výpůjčce na dobu 8 let. V současné době se připravuje návrat Hórnikovy lužickosrbské knihovny zpět do prostor Lužického semináře.

Na základě dostupných podkladů (zejména katalogu Vladimíra Zmeškala) zpracoval Hanuš Härtel.

Seznamy knih

Seznam knih podle Zmeškalova katalogu (stav k 20. 3. 2003).

Společnost přátel Lužice převzala při vplynutí Spolku česko-lužického jeho knihovnu, ta se nyní nachází u :

Tyto knihy jsou postupně začleňovány do Hórnikovy knihovny.


Copyright © 2008-2015 Společnost přátel Lužice, všechna práva vyhrazena
Společnost přátel Lužice, U Lužického semináře 13, 118 00, Praha 1
e-mail: luzice(zv.)luzice.cz, tel.:+420 234 813 146, : 70976597