Přeskočit k navigaci - Přeskočit k obsahu - Přeskočit dolu



Společnost přátel Lužice





Slovanští Slezané žijí

Publikováno: 12.12.2014

Slezsko je velmi svérázné území s pohnutými osudy. Jeho malá část je součástí naší České republiky. Vědí to samozřejmě ti, kteří v českém Slezsku žijí, málokdo z obyvatel dalších částí republiky však akceptuje, že když jede do Opavy či Bohumína, nejede na Moravu, nýbrž do Slezska. Háj ve Slezsku to má naštěstí v názvu, tam se snad neplete nikdo. Proto i označení kraje - Moravskoslezský - respektuje skutečnost, že v něm žijí Moravané i čeští Slezané.

Společnost přátel Lužice vzala na svá bedra osvětu také o kultuře a historii Slezska, zejména té části, jež se nachází za našimi hranicemi. Za tím účelem připravila na jednu listopadovou sobotu celodenní program, který nazvala Slezský den v Praze. Lužický seminář, sídlo spolku a památný dům, v němž bydleli od roku 1728 studenti především z Horní Lužice, přivítal odborníky, laiky, mládež i politiky. Hlavními tahouny akce byli Miloš Malec, člen Společnosti přátel Lužice, a Štefan Pilát, také člen spolku a pracovník Slovanského ústavu AV. Záštitu převzali europoslanec Jan Keller, jenž jako rodák z Frýdku-Místku a místní patriot žije téměř šedesát let v lokalitě, kde se setkává Morava se Slezskem, a bývalý člen europarlamentu Jaromír Kohlíček, který se Společností přátel Lužice dlouhodobě spolupracuje.
Historie v kostce Slezsko bylo zhruba v 5. a 6. století osídleno slovanskými kmeny. Po příchodu Slovanů na jeho území zřejmě vznikl slezský kmenový svaz. Na počátku středověku se Slezsko stalo předmětem sporu mezi českým a polským státem. V důsledku německé kolonizace organizované místními piastovskými knížaty se od 13. století především ve městech prosazovala němčina.
Ve 13. až 14. století byla jednotlivá slezská knížectví postupně připojována ke Koruně české. »Karel IV. upravil postavení Slezska jako vnější země Koruny české, aby pak tuto zemi ztratila Marie Terezie ve válkách s Pruskem v 18. století. Takže po válkách o dědictví rakouské připadla roku 1742 většina slezského území Prusku,« vysvětlil Kohlíček. Tím byla umocněna probíhající germanizace zvláště Dolního Slezska, kde tamní slovanské nářečí zcela zaniklo koncem 19. století. V části Horního Slezska se místní nářečí uchovala až do dnešní doby. Avšak i dnes po výměně většiny obyvatelstva, ke které došlo po druhé světové válce, si Slezsko zachovává svůj svéráz a zasluhuje pozornost. To potvrzuje i Kohlíček, jenž je přítelem nejen Lužických Srbů, ale celkově také Slovanů: »Slovanští Slezané žijí, mají svébytnou kulturu a mají řadu dialektů, které čekají na kodifikaci spisovné formy jazyka. Poněmčování, kterému byli dlouhá staletí všichni západní Slované masivně vystaveni, je ve Slezsku doplněno oficiální nechutí uznat realitu existence tohoto národa většinou Poláků. To způsobuje značné opoždění při národním sebeuvědomování, ale jistě nezabrání tomu, aby si tento národ vydobyl uznání své existence.«

Europoslanec Keller už za pár měsíců působení v evropských strukturách poznal, že hesla Evropské unie, byť jakkoliv upřímně míněná, mohou snadno zůstat jen na papíře, pokud se stále neoživují. To platí i o známé jednotě v rozmanitosti, kterou se EU chlubí. »Pokud nebudeme dnes a denně upozorňovat na to, v čem je naše různost a čím zvláštním můžeme přispět do pestré mozaiky evropské konstrukce, hrozí nám, že naším jménem budou mluvit druzí. Ať již proto, že je jich více, anebo proto, že jejich jazyky jsou ve světě užívanější.«

Úsilí o vytvoření spisovné slezštiny

Mezi ty, kteří usilují o uznání slezštiny, patří Grzegorz Wieczorek z Chotěbuze, vedoucí redaktor dolnolužickosrbského týdeníku Nowy Casnik. Ten o jazyce na akci přednášel v dolnosrbštině. Tedy, jak řekl poněkud sarkasticky, »v jednom ‚exotickém‘ jazyce, jenž je mateřštinou snad ještě pro tisíc lidí, vykládám o druhém jazyce, o kterém není ani zřejmé, jestli jazykem vlastně je«. Jeho slova českým posluchačům zprostředkoval Miloš Malec.

Grzegorz Wieczorek pochází totiž z Horního Slezska, v roce 1994 spoluzaložil sdružení Towarzisto Piastowanio Ślónskij Mowy Danga, které usiluje o vytvoření a uznání spisovné slezštiny (danga česky duha).

Zatímco někdejší místní jazykové zvláštnosti a nářečí v jiných koutech Polska převážně zanikly, je »slezské nářečí« stále ještě poměrně živé. Přesto je ohroženo. Při sčítání lidu v Polsku se prý sčítací komisaři opakovaně pokoušeli odvracet lidi od slezské národnosti. Nakonec bez ohledu na tyto nedostatky vykazuje statistika 173 000 osob slezské národnosti a 56 000 osob mluvících slezštinou (2002), v roce 2011 již 847 000 lidí, jazyk používá v rodinách na 529 000 z nich. Čím si vysvětlit tento pozitivní trend? Čím více stát, vláda a politici různých stran usilovali o potlačení slezského hnutí, tím více se lidé proti tomuto tlaku vzepřeli, míní Wieczorek. K další emancipaci vedlo také podle něho vědomí, že slezské jazykové dědictví je v ohrožení. Toto určité procitnutí přineslo své plody: Slezané jsou nyní největší polskou menšinou, která však není polským státem uznána.

»Pocity, že vláda vystupuje proti slezskému jazyku a kultuře, že utlačuje slezské činovníky, a dokonce sama vědomě křiví právo, vedly k dalšímu vzdoru a vzepětí,« pokračoval Wieczorek. Nejnovější událostí je lidová iniciativa, kdy se podařilo nasbírat přes 140 000 podpisů pro změnu menšinového zákona, tedy pro doplnění slezské národnosti. Nyní má polský parlament povinnost se touto záležitostí zabývat.

Polsky, nebo slezsky?

Na počátku 20. století bylo obyvatelstvo Horního Slezska, s výjimkou měst, většinově slovanské. V tehdejších statistikách byla veškerá slezská nářečí řazena k polštině. Polské národní vědomí měla ale jen část tohoto obyvatelstva. Při lidovém hlasování v roce 1921 se 60 % obyvatelstva vyslovilo pro setrvání v Německu, 40 % pro připojení k Polsku. Horní Slezsko bylo rozděleno, východní část se stala součástí Polska a dostala plnou autonomii. Poté došlo k prvním větším migračním pohybům: německojazyčné obyvatelstvo se z východních oblastí stěhovalo do německé části, kdežto slovanské obyvatelstvo západní části upřednostňovalo polskou část.

Po druhé světové válce původní obyvatelé mohli zůstat, pokud prokázali, že znají polský jazyk (tedy mluvenou slezštinu). V důsledku toho mohlo 1 200 000 Hornoslezanů v západní části Horního Slezska zůstat ve svých domovech. Ve východní části Horního Slezska setrvala převážná část obyvatel. Celkově se z Horního Slezska vystěhovalo nebo bylo přesídleno 40 % obyvatel. Do Horního Slezska se namísto vysídlených Němců i dalších Slezanů, kteří se hlásili k německé národnosti, přistěhovali Poláci z jiných částí Polska. »Přímý styk nového obyvatelstva se starým měl za důsledek, že původní obyvatelé Slezska poznali, že jsou ‚jiní‘,« uvedl Wieczorek. Označení Polák začalo platit pro »přistěhovalce«. Ačkoli slovanští Slezané doposud svůj jazyk nazývali »polštinou«, a to zvláště ve vztahu k Němcům, najednou se ukázalo, že řeč těch »pravých Poláků« je výrazně jiná. V tomto období zesílil rozpor: mluvit čistou polštinou, nebo slezsky? Jenže pod vlivem polských učitelů, především přistěhovavších se, rodiče začali s dětmi mluvit polsky, aby se vyhnuly potížím ve škole. Tak ve smíšených polsko-slezských rodinách slezský jazyk většinou zanikl.

Složitosti vývoje slezštiny dále zkomplikoval v osmdesátých a devadesátých letech minulého století odchod mnoha Slezanů do Německa za prací. Právě těch, kteří slezský jazyk nejlépe drželi. Všichni Slezané, jejichž předci se narodili v německém státě, jsou totiž Německem považováni za osoby německého původu. Tohoto práva využilo okolo půl milionu horních Slezanů! To velmi oslabilo stav slezštiny a vedlo k tomu, že slezštinou dnes mluví možná více lidí v Německu než v Polsku, konstatoval Wieczorek.

Prý separatismus

Doslova »zašmodrchaný« historický vývoj, který ovlivnil vývoj slezštiny, se ještě více zamotává překážkami, které staví polská politická scéna. Ta ve své většině zaměňuje regionalismus se separatismem. Typickými nálepkami jsou slova jako odrodilci, zrádci atd. Jazyková a menšinová práva jsou prý jen výmluvou, ve skutečnosti jde prý slezským ideologům o protipolské cíle. Polská jazykověda se také chová macešsky. Slezština není jazykem, je to jen nářečí polštiny, míní. Blízkost polštině však nemůže být argumentem pro odmítnutí jazykových práv a zabránění dalšímu vývoji slezštiny, hájí jazyk Grzegorz Wieczorek.

 

Folklorní soubor Slezan na Baráčnické rychtě v Praze. FOTO - Lukáš KALETA


A aby toho nebylo málo, část potíží vzniká přímo ve slezském společenství. Mezi Slezany je rozšířená obava, že spisovná slezština musí být jako polština, tedy s jednou spisovnou normou pro celé Slezsko. To ale vnímáme jako něco umělého, konstatuje Wieczorek. Jiní se snaží učinit slezštinu exotickou prostřednictvím německé slovní zásoby. Násilně začleňují německá slova a myslí si, že to je slezské.

Potíž je také v tom, že žádný z uznávaných jazykovědců nechce začít pracovat na kodifikaci slezštiny, to v současnosti znamená zadarmo a ve volném čase. Tento úkol pak zbývá na laiky, kteří často nemají autoritu ani odbornost.

Konkrétní úspěch je tedy vlastně jen jeden. Sdružení, která prosazují kodifikaci slezštiny, se v roce 2009 setkala v Těšíně pod vedením jazykovědkyně prof. Jolanty Tamborowé ze Slezské univerzity v Katovicích. Účastníci se dohodli na určitých prozatímních jazykových pravidlech. Na jejich základě sdružení Pro Loquela Silesiana ve spolupráci se sdružením Danga vydalo první Hornoslezský slabikář. Všichni také souhlasili s tím, že bude ustavena komise pro kodifikování spisovného slezského jazyka. To se, žel, dodnes nestalo, vysvětlil Wieczorek.

Přesto vznikají divadelní hry, amatérské filmy a také nová literatura, která přináší víc, než jen vzpomínky a vyprávění ze starých časů. V některých školách a školkách, velmi vzácně, je slezština zařazena do výukových programů. Budoucnost není jistá. Jestli je slezština samostatný jazyk, nebo nářečí, to »rozřeší« v posledku politické rozhodnutí. »Naším cílem je, bez ohledu na jazykovědné diskuse a definice, dosáhnout uznání našeho jazykového dědictví jako regionálního jazyka a vypracovat programy k jeho obnově a podpoře. Blízkou příbuznost a společné kořeny s moderní standardní polštinou nechceme přitom zapírat,« zakončil odborník z Chotěbuze.

Na programu Slezského dne byla také přednáška těšínského historika Maksymiliana Kuśky s názvem Slezsko do konce 18. století - země mnoha národů, kultur a náboženství. O slezských nářečích na české i polské straně hranice, včetně lašských nářečí, hovořil Michal Vašíček ze Slovanského ústavu AV. Zmínil také osobnost Óndry Łysohorského, jeho pokusy o vytvoření spisovného lašského jazyka i jeho tvorbu.

Slezský folklor

Korunou bohatého programu Slezského dne bylo vystoupení folklorního souboru Slezan z Českého Těšína, který ve svých hudebních a tanečních pásmech seznamuje s lidovou kulturou historického Těšínska od Bohumína po hranice se Slovenskem, od Frýdku po Bílsko. Těšínské nářečí obsahuje prvky češtiny, polštiny, slovenštiny a němčiny. Vystoupením souboru provázel pan Boleslav Slováček, jenž mluvil místním slezským nářečím. Živé a bezprostřední vystoupení souboru v Baráčnické rychtě na Malé Straně se setkalo s nadšeným ohlasem posluchačů.

Monika HOŘENÍ Haló noviny

 



Copyright © 2008-2015 Společnost přátel Lužice, všechna práva vyhrazena
Společnost přátel Lužice, U Lužického semináře 13, 118 00, Praha 1
e-mail: luzice(zv.)luzice.cz, tel.:+420 234 813 146, : 70976597